Pastva je ten nejpřirozenější způsob, jakým můžeme zajistit výživu skotu. V ekologickém režimu hospodaření je na pasení skotu kladen zvláštní důraz. Pastva není jenom zdrojem krmiva, ale zajišťuje pohyb zvířat na čerstvém vzduchu bez stájových plynů a na slunci. To podporuje dobrý zdravotní stav zvířat, zlepšuje vitalitu a vychází vstříc potřebám sociálního chování a welfare. Navíc, plní i funkce environmentální, krajinotvorné a estetické.
Pro pasení se využívají převážně trvalé travní porosty, které mohou poskytovat píci různé kvality. Má-li být pastva hlavním zdrojem krmiva pro dojené krávy a není-li jen zdravotním výběhem, od kterého neočekáváme produkci píce, musíme se soustředit na vysokou úroveň managementu pastvin tak, aby poskytovaly po co nejdelší dobu vegetačního období píci špičkové nutriční kvality bez negativního vlivu na zdraví zvířat. Pro potřeby dojených zvířat uvažujeme spíše intenzivní způsob pastvinářství.
Co tedy očekáváme od pastevních porostů?
• kvalitu – píci o vysokém obsahu bílkovin a sacharidů,
• kvantitu – vysokou produkci biomasy.
Požadavky na nutriční kvalitu pastevní hmoty jsou obdobné jako u porostů sklízených na senážování nebo zelené krmení. Dojnice na počátku a vrcholu laktace mají velkou potřebu bílkovin i sacharidů, obvyklá koncentrace dusíkatých látek je 16 až 17 % v sušině krmné dávky. A právě takovou hladinu mohou poskytnout pastevní porosty bez nutnosti zkrmování jadrných bílkovinných krmiv. Živinové složení rostlin však není konstantní, je ovlivněno rostlinným druhem, úrovní výživy rostlin, ale především životním cyklem – fenofází. Nejvyšší koncentrace požadovaných živin (bílkoviny, cukry) je v mladých rostlinách, stárnutím jich ubývá a naopak stoupá obsah vlákniny.
Jinak řečeno, čím starší rostlina je, tím méně obsahuje živin, které jsou navíc méně stravitelné, a tím více má vlákniny, která způsobí, že takové píce zvířata přijmou méně (pocit nasycení přijde dříve).
Produkce hmoty má opačnou dynamiku než koncentrace živin v tělech rostlin, tzn. během růstu a stárnutí přibývá hmota rostliny a klesá koncentrace stravitelných živin. Rychlost stárnutí porostu je ovlivněna průběhem počasí, dostupností vláhy a živin v půdě i stresem (např. stresem ze sucha). Obecně lze konstatovat, že pastevní porosty je třeba po celou sezónu udržovat v raných fenofázích, nenechávat je vykvést a semena dozrávat, protože tehdy dochází k prudkému poklesu nutriční kvality píce. Toho lze dosáhnout vhodnou organizací pastvy.
Z výše uvedeného vyplývá, že pro účely pastvy dojených krav se příliš nehodí systém kontinuální pastvy, tj. nepřetržité pastvy po celou sezónu na jednom oplůtku. Při nízkém zatížení dobytčími jednotkami zvířata spasou nejdříve nejhodnotnější a nejchutnější druhy rostlin v raných fenofázích, ostatní druhy nebo rostliny, které nebyly spaseny, zestárnou a neposkytují píci požadované kvality. Mléčná užitkovost krav takto pasených bývá na přijatelné úrovni pouze v časném jarním období, později pak klesá. Druhy, které krávy nepreferují a nespásají je, se pak v porostu množí a vytlačují kulturní a hodnotné druhy pícnin.
Lépe se osvědčuje systém oplůtkové pastvy, která může být vhodně doplněna dávkovou či pásovou pastvou, přičemž oplůtek se denně rozšiřuje o plochu, která má být ten den spasena. Dochází tak k menším ztrátám na porostu sešlapáním. Systém vyžaduje vytvoření dostatečného počtu oplůtků, aby bylo možné je v sezóně střídat a porost se stíhal obnovovat.
Na jaře na počátku pastevního období se porosty vyvíjejí prudce a bouřlivě. Proto je třeba vhodně zorganizovat včasné pokosení a senážování porostu některých oplůtků tak, aby až zvířata spasou první a druhý oplůtek, měla mladou píci i na oplůtcích dalších. To v praxi znamená seč, např. v období půlky května, kdy je mladá píce využita pro výrobu kvalitní senáže a zároveň je dost času na to, aby porost znovu narostl, než bude pasen.
Často se chybuje v rozhodování, kdy na jaře s pastvou začít. Při omezené výměře pastvin se mnohdy se zahájením otálí a vyčkává se, až bude v oplůtku, který je první v pořadí, narostlé velké množství hmoty. To může způsobovat problémy jednak s návykem na zelené krmení, jednak hrozí, že než bude oplůtek spasen, bude kvalita píce již snížená stárnutím porostu, protože vysoký porost bude spásán déle. Větší problém ale nastává až v oplůtcích následujících, kde je pak už velmi pravděpodobné, že porost bude z hlediska obsahu živin nevyhovující, pokud zůstane na spasení.
S návykem dojnic na pastvu je výhodné začít co nejdříve, nejlépe v době, kdy se porosty začínají zelenat a neposkytují ještě příliš mnoho hmoty. Na těchto porostech stačí pobyt zvířat po zkrácenou dobu. Krávy si vytvářejí návyk na čerstvé zelené krmivo bez rizika nadměrného příjmu a dietetických problémů, takže v době, kdy je porost již v plné kondici, jsou na vysoký příjem píce již připravené.
Při nesprávném managementu pastevních porostů je využit poten-ciál porostu jen na počátku pastevního období, kde je zřetelný nárůst produkce mléka především v květnu (tabulka č. 3). Protože během května nebyly vybrané oplůtky sklizeny na senáž (z důvodu obavy z nedostatku píce), porost v dosud nepasených oplůtcích byl na počátku června již přestárlý a dojnice reagovaly prudkým propadem užitkovosti. A to i přesto, že průměrný laktační den stáda poklesl v důsledku vlny telení, a dalo se tedy očekávat, že nádoj spíše poroste.
Rozhodování o tom, kdy na jaře zahájit pastvu, kolik oplůtků a kdy posekat, aby při nenadálém přísušku nenastal výpadek v pastvě, nebo naopak, aby při teplém a vlhkém počasí nepřerostl a předčasně nezestárnul porost v oplůtcích, které plánujeme spásat později (třeba až třetí v pořadí), patří k nejsložitějším rozhodováním vůbec a vyžaduje bohaté zkušenosti a značnou dávku předvídavosti.
Kdy uvažujeme o obnově pastevního porostu?
• při nízkém výnosu pastevní hmoty,
• při produkci nekvalitní píce.
Důvodů k obnově pastevního porostu bývá mnoho, nejčastěji to jsou nevhodná botanická skladba (vymizení kvalitních druhů trav a jetelovin), mezerovitost porostů (poškození rostlin hraboši, suchem, mrazem apod.), nepříznivé půdní poměry (nízké pH, nedostatek živin, zhutnění apod.), nebo poškození povrchu půdy divokou zvěří, nadměrnou pastvou za mokra nebo poškození těžkou mechanizací.
Jak pastevní porost obnovujeme?
• přísevem,
• radikální obnovou.
Přísev
Přísevem obnovujeme zvláště ty porosty, které jsou řídké, na kterých přiseté rostliny nejsou ohroženy konkurencí nežádoucích druhů, zvláště pak je vhodná na mělkých a kamenitých půdách nebo tam, kde hrozí vysoké riziko půdní eroze, či kde se vyskytují vzácné či jinak cenné druhy rostlin. Nejvhodnější termín setí je brzy na jaře při využití jarní vláhy (omezení konkurence starého drnu). Vyséváme diskovými secími stroji, stroji do vyfrézovaných pásků nebo setím přímo na povrch půdy a následným zaválením. Obnova porostu přísevem je energeticky méně náročná než radikální obnova orbou. Pro přísevy se nehodí druhy s příliš drobnými semeny a pomalým počátečním vývojem. Nejčastěji se sejí jetel luční, (di- i tetraploidní), jílek vytrvalý, mezirodové hybridy (festulolia), bojínek luční, ovsík vyvýšený a pro některé lokality i srha laločnatá. Tyto druhy mají rychlý počáteční vývoj a poskytují kvalitní píci.
Radikální obnova
Přináší nejjistější výsledky a je vhodnější i v případě, že potřebujeme upravit půdní reakci, případně zapravit organická hnojiva, nebo při příliš silném porostu nežádoucích druhů, které by jinak konkurovaly těm nově setým. Tímto způsobem lze vytvořit lepší podmínky pro vzcházení zasetých semen.
Sejeme s krycí plodinou nebo bez ní. Použití krycí plodiny (nejčastěji obiloviny nebo hrách, peluška, jílek jednoletý) snižuje riziko zaplevelení a eroze půdy. V době přísušků však konkuruje v dostupnosti vody. Krycí plodina musí být včas sklizena. Termín setí je závislý na dostupnosti vody – vláhy pro seté rostliny. V sušších oblastech je vhodný časně jarní termín nebo pak pozdně letní. Důležité je nenechat po 1. přezimování porost přerůst, aby nevymizely vytrvalé a pomalu se vyvíjející druhy.
Pastevní porosty vyžadují stálou údržbu, aby si udržely svoji výkonnost a kvalitu co nejdéle. Po spasení porostu je třeba posekat a odklidit nedopasky, aby se nežádoucí druhy takto nevysemenily a nešířily. Vhodné je i rozvláčení výkalů lučními branami. Sečení nedopasků a včasné vyhnání zvířat do oplůtku na mladou píci slouží jako nejúčinnější prevence šíření šťovíků. Podle potřeby pastviny vápníme pro úpravu pH půdy. Pastviny, které nejsou zatíženy vysokým počtem dobytčích jednotek, je možno na podzim po ukončení pastvy přihnojit rozmetáním kompostu nebo dobře uleželého hnoje. U intenzivně užívané pastvy se velká část živin vrací zpět do půdy výkaly a močí zvířat. Aplikace kejdy nebo močůvky (nejlépe ředěné) je možná brzy na jaře, bezprostředně po spasení porostu, nebo po ukončení pastvy na podzim. Vždy je nutné brát zřetel na nebezpečí kontaminace píce hnojivy a zvolit dostatečný časový odstup mezi aplikací a zahájením pastvy. Dávky se volí ve srovnání s porosty sklízenými na senáže nebo sena spíše nižší (pozor na koncentrace dusičnanů v rostlinách!).
Pastva je klíčem k dobré užitkovosti a zdraví krav a významně ovlivňuje rentabilitu celého chovu. Pastvinářství patří k často podceňovaným a málo zvládnutým činnostem, které si zaslouží naši pozornost.
Pastevní porost v nevhodné fenofázi – příliš přestárlý, s velmi nízkým obsahem bílkovin a sacharidů.
Změna obsahu živin během vývoje a stárnutí rostliny (Van Saun, 2003).
Porost kvetoucí vojtěšky trpící suchem (rok 2015).
Jalovice na pastvě.
Konzistence výkalů svědčící o dobře zvládnutých plynulých přechodech mezi jednotlivými oplůtky.
